Čelákovická Mrchovláčka: Upíři nebo popravení zločinci?

V historii spousta tvrzení „plave na vodě“, o to víc, čím hlouběji putujeme proti proudu času. Jedna teorie střídá druhou, což platí i o tzv. pohřebišti upírů v Čelákovicích.

„Upírský příběh se začal psát v roce 1966, kdy bylo objeveno na východním okraji Čelákovic v poloze zvané Mrchovláčka pohřebiště datované do 10. až 11. století. Výzkumem se zabýval místní rodák a tehdejší pracovník Archeologického ústavu ČSAV Jaroslav Špaček.  Jedenáct hrobů obsahovalo kostrové ostatky čtrnácti dospělých mužů rozdílného věku. Zvláštností bylo, že někteří pohřbení leželi na boku či na břiše, měli svázané ruce za zády, ústa ucpaná pískem nebo oddělenou hlavu, v jednom případě byl dokonce nalezen vně ramene kostry zbytek dřevěného kůlu. Pokud jde o hrobovou výbavu, nalezly se pouze železné opaskové přezky,“ říká historik a spisovatel Martin Pitro.

Vše nasvědčovalo tomu, že se u mrtvých použila protivampyrická opatření, která jim měla zabránit v návratu zpátky na tento svět. Čelákovice tak získaly proslulost svými upíry, přesněji řečeno prostorově vyděleným raně středověkým upírským kostrovým pohřebištěm, jež by představovalo evropský unikát. A mnozí záhadologové si začali mnout ruce.

Kdo je to upír?

Upírem nebo také vampýrem se stává zemřelý člověk, jemuž v hrobě nezetlelo tělo. Je to z toho důvodu, že se upír živí lidskou i zvířecí krví. O půlnoci vstává z hrobu a vyráží za červenou tekutinou. Upír se může proměnit i ve zvíře, či dokonce v neživou věc, jako je třeba kupka sena nebo sněhová koule. Zpátky pod zem uléhá nejpozději s ranním zakokrháním kohouta.

Sklony stát se upírem měli nejčastěji sebevrazi, čarodějové, děti narozené už se zuby nebo mrtví, jejichž tělo překročil člověk či zvíře nebo přeletěl pták. Upír prý mohl mít dokonce se svou živou manželkou děti, které se rodily bez kostí.

„Protivampyrická opatření byla poměrně drastická. Po otevření hrobu s domnělým upírem docházelo k zatloukání srdce, úst a slabin dřevěným kůlem nebo hřebem, mrtvole byla useknuta hlava a položena mezi nohy, stejně tak se odsekávala chodidla či nohy pod koleny. Pokud nic z toho nepomohlo, potom jako poslední řešení přišlo na řadu spálení těla,“ vypráví Martin Pitro.

Duchovní a kronikář Neplach, žijící ve 14. století, připomíná ve svém díle velmi zvláštní události, které se tehdy měly přihodit. Tu první datuje do roku 1336.

„V Čechách, sotva míli od Kadaně, ve vsi řečené Blov zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. A když ho probodli kůlem, řekl: ,Velice mi uškodili, neboť mi dali hůl, abych se bránil před psy.’ A když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto, když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo. Kohokoli však volal v noci před tím, než byl spálen, jménem, ten do osmi dnů zemřel.“

Další podobná příhoda se stala v roce 1344. Tentokrát v ní hlavní roli hrála Brodka, zemřelá žena hrnčíře Ducháče, která se prý zaživa zabývala čarodějnictvím.

„Jakási žena zemřela v Levíně a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako z živého tvora. Také pozřela více než polovinu vlastního závoje, a když jí byl vytržen, byl celý zkrvavělý. Když měla být spálena, nemohlo se dřevo jinak rozhořet než od tašek kostela, podle poučení nějakých stařen. Ačkoli byla probodnuta, stále ještě vstávala, ale jakmile byla spálena, tu všechno trápení ustalo.“

Vraťme se ale zpátky do Čelákovic k tamním upírů. Ale ono se řekne k upírům… Několik desítek let po tomto senzačním nálezu totiž došlo k jeho zásadnímu zpochybnění. „Archeologové a antropologové za pomoci moderních výzkumných metod předložili novou hypotézou, podle níž šlo s největší pravděpodobností o zločince, kteří zemřeli násilnou smrtí při popravě a nemohli být proto pohřbeni podle běžného křesťanského obřadu do posvěcené půdy. Takové lidi kat s pacholky obecně pohřbívali nepietně poblíž samotného popraviště. Navíc by čelákovické ostatky měly být mladší, pocházející z období pozdního středověku až raného novověku,“ připomíná Martin Pitro.

I pokud by se jednalo „jen“ o popravené vyvrhele, význam čelákovického nálezu se tím rozhodně nesnižuje. Podobně rozsáhlé pohřebiště lidí vyloučených z tehdejší společnosti z období vrcholného a pozdního středověku na našem území zatím není známo. Ať tak či onak, čelákovičtí upíří mají jistě stále mnoho svých příznivců, kteří lokalitu Mrchovláčka považují za velmi záhadnou.