Exkluzivní reportáž z hvězdárny Antonína Bečváře. Nahlédněte pod kopuli brandýského pokladu
Uprostřed historického centra Brandýsa nad Labem se nachází poklad, o kterém mnozí ví, ale nikdy jej neviděli na vlastní oči. Jde o hvězdárnu proslulého astronoma a klimatologa Antonína Bečváře (1901–1965). Nahlédněte s námi do hvězdárny, která byla vybudována zhruba před 100 lety.
Hvězdárnu Antonína Bečváře jsem navštívil jedno krásné slunečné dopoledne. Nachází se na zeleném kopci uprostřed rodinného statku za dřevěnými vraty. Mým průvodcem byl Vojtěch Vančura, Bečvářův synovec, který je mimo jiné známým brandýským sbormistrem a hudebníkem. Nejenže provází návštěvy, kupříkladu studenty z brandýské zemědělské školy a gymnázia, ale také pečuje o meteorologickou stanici, která sbírá data od roku 1934 s přestávkou během druhé světové války. Obnovený sběr dat pak fungoval od roku 1953. Stanice je zapojena do sítě stanic Českého hydrometeorologického ústavu.
Vojtěch Vančura například zmínil, že spočítal průměrnou roční teplotu na stanici od roku 1953, a ta se do současné doby zvýšila o 2,5 °C. Množství srážek ani délka slunečního svitu se podle něj nemění.
Vedle samotné hvězdárny s kopulí na první pohled zaujme jak stará meteorologická stanice, tak nová automatizovaná. Vojtěch Vančura je již třetí generací, která podává hlášení. Třikrát denně pomocí počítače: o rose, o oblačnosti či informace o bouřkách i o jiných jevech. Ze staré meteorologické stanice zůstala bílá dřevěná skříň na teploměry. Nad hlavou je heliograf, podle kterého se dříve počítalo, jak dlouho svítilo slunce. Nebo například dešťoměr, jenž zapisoval časy srážek.
Ještě zajímavější jsou ovšem o kus dál sluneční hodiny, které slavného astronoma pamatují. „Mramorová deska vlivem kyselých dešťů v 70. letech zkorodovala a vrypy, které jsou po čtvrt hodinách, již nejsou moc vidět,“ vysvětlil Vojtěch Vančura a hned vedle ukázal na šachový stolek, kde se za tehdejších časů odehrávaly rodinné šachové turnaje.
Temná komora Antonína Bečváře
Okolí meteorologických přístrojů obklopuje ovocný sad. Je odtud malebný výhled na brandýský zámek nebo Piaristickou kolej. Kdyby chtěl někdo nyní pozorovat hvězdnou oblohu, malinko by mu vadily vzrostlé stromy. Okna hvězdárny zdobí kaktusy.
Můj průvodce odemyká hvězdárnu a otevírá tak kus jedinečné brandýské historie. Hned za dveřmi je výstup do horní části kopule, která je však již nepřístupná. K její stavbě kdysi pomohla Bečvářová přítelkyně, která pracovala v Melicharově továrně a vyjednala u továrníka, že kovové součásti hvězdárny a tubusy dalekohledu vyrobili v této továrně. Bečváře to stálo jen symbolický peníz.
V prosluněné přízemní místnosti na vás dýchne čas dávno minulý. Pod oknem se nachází starý dřevěný stůl, za kterým sedával Antonín Bečvář, hned vedle je stativ na příruční dalekohled. Na zdech visí fotografie astronomických úkazů, jenž sám Antonín Bečvář fotografoval. Například velká fotografie Měsíce. V zadní části měl také temnou komoru na vyvolávání fotografií. Akorát vodu si musel donášet ze studny – v ulici Na Nižším hrádku tehdy ještě nebyl vodovod. Na stěnách nechybí jeho portréty a fotografie rodinných pozorovatelů. Jak dodává průvodce, Bečvář se nerad fotografoval a příliš ani nevyhledával společnost.
Na stole jsou připravené publikace Antonína Bečváře. „V červnu 1953 byla měnová reforma a Antonín právě v té době vydal Atlas horských mraků. Bylo to oficiální vydání a on si objednal několik kusů autorských výtisků navíc, které chtěl rozeslat kolegům v branži. Nakladatelství mu to vzhledem k té měnové reformě vyúčtovalo tak, že nejenže nedostal žádný autorský honorář, ale ještě měl platit za výtisky navíc. Šlo jen o horské mraky, což byla fotografická žeň jeho čtrnáctiletého pobytu ve Vysokých Tatrách, ale byla to ceněná publikace, za kterou bylo mnoho práce,“ vylíčil Vojtěch Vančura.
Příběh proslulého astronoma se radikálně změnil v roce 1951, kdy byl odejit z hvězdárny na Skalnatém plese ve Vysokých Tatrách, kterou založil a působil tam v letech 1944–1951 jako její ředitel. Bečvář se vrátil do Brandýsa nad Labem, kde už v invalidním důchodě pokračoval v kresbě hvězdných atlasů. Již v roce 1948 vyšel jeho první hvězdný atlas, nazvaný Atlas Coeli, který se stal světově uznávanou publikací.
„Od roku 1951 až do své smrti v roce 1965 vydal ještě tři hvězdné atlasy: Atlas Eclipticalis, Atlas Borealis a Atlas Australis. Všechny byly vydány ve Státním kartografickém ústavu a v odborném světě měly neobyčejný ohlas,“ popsal Vančura a ukázal jednu z map (okolí severního hvězdného pólu), jež visí v Bečvářově hvězdárně na zdi. „Byla to tehdy vše jen ruční práce, ale v době počítačů si tvorbu něčeho takového neumíme představit,“ dodal průvodce. V Brandýse atlasy tvořil sám, jen s pomocí své manželky.
Bečvář hrál na klavír
Uprostřed místnosti Vojtěch Vančura ukazuje na něco, co připomíná zděný komín. Jenže omyl. Je to velký stativ, který držel původní dalekohled v kopuli tak, aby se nepohnul, i když se kolem něj chodilo. Jedna z fotografií, která je připevněna na stativu, je z první republiky a vedle hvězdárny je na ní tenisový kurt. Nejen hvězdami se tady žilo.
Jak si na Antonína Bečváře pamatujete, ptám se. „Posledních 14 let jsme zde žili spolu, ale i když byl na Slovensku, tak jsem ho tam každé prázdniny navštěvoval. Samozřejmě jsme spolu koukali do dalekohledu a pozorovali měsíc i komety. Byl to pozoruhodný člověk a vlastně takový můj třetí rodič. Hrávali jsme spolu čtyřručně na klavír,“ zavzpomínal Bečvářův synovec.
„Když fotografoval objekty na obloze, tak se ten dalekohled s fotografovaným objektem pomalu otáčel pomocí hodinového stroje, protože se fotografie exponovala třeba hodinu nebo i déle. Všechno mi to detailně vysvětloval,“ podotkl Vančura, kterého ovšem Bečvár pro astronomii nadchl jen okrajově. Na svém domě, jenž je opodál, si však vyrobil sluneční hodiny.
Antonín Bečvář byl nejen světově uznávaný astronom, ale doma hrál také velmi rád na klavír. Jeho původní nástroj lze stále slyšet v brandýské synagoze. Výbornou klavíristkou byla jeho manželka, kterou potkal ve Vysokých Tatrách.
„Byl to dost pozoruhodný člověk. Uměl rovněž vybrousit zrcadla do dalekohledu. A udělal to tak dobře, že ten původní brandýský dalekohled zřejmě do teď funguje ve hvězdárně v Úpici,“ uzavřel naše povídání Vojtěch Vančura.
Přidejte si Aktuálně z Brandýska jako svůj oblíbený titul na Google zprávách.
